Nejsevernější pohoří České republiky, na západě sousedící s Lužickými horami a na východě přecházející do Krkonoš, za jejichž výběžek kdysi byly považovány, to jsou Jizerské hory, od nepaměti hory hraniční. Pohoří, budované převážně prvohorními hrubozrnými žulami, spadá na severu příkře do pahorkatiny kolem Frýdlantu, jižními svahy klesá pozvolna do kotliny pod hřebenem Černé Studnice a Ještědského hřbetu. Z jeho nejvyšších hor v severní části - Smrku (1124m), Jizery (1122 m) a Černé hory (1084 m) stékají prameny desítek vodních toků k Jizeře a Kamenici, Nise a Smědé. Nejvyšší hora Wysoká Kopa (1126 m) leží na polském území. Po hřebenech hor vede rozvodnice mezi Severním a Baltským mořem.
Centrální část pohoří má mírně zvlněný povrch se širokými údolími mezi zaoblenými vrcholy, se skalami bizárních tvarů, umožňujícími daleké pohledy do nitra hor i do podhůří. Strmé okrajové svahy na severu spadají do hlubokých roklí a strží s vodopády a peřejemi mezi žulovými balvany. Kromě vodních toků jsou charakteristickým krajinotvorným prvkem této oblasti smrkové, na severních svazích pak bukové porosty, louky s horskou květenou a rašeliniště, které dodávají krajině severský ráz. K raritám patří i zakrslá forma smrku, kterou je možné vidět Na Čihadlech, rašeliništi, které za svůj název vděčí z minulosti čihařům - lovcům zpěvného ptactva. Zvláštností tohoto místa je i to, že z jezírek odtékají vody do dvou moří.
Bohaté na květenu jsou horské louky, na nichž upoutá zejména prha arnika, kýchavice Lobelova, prstnatec májový, pětiprstka žežulník. Bylinné patro lesních porostů, ať již smrkových nebo bukových, reprezentuje zejména hořec tolitovitý, lilie zlatohlavá, měsíčnice vytrvalá, žluťucha orlíčkovlistá nebo mléčivec alpský.
Jizerské hory byly po staletí nepřístupné a civilizací nedotčené. Pomineme-li středověké hledače drahokamů a obyvatele horské osady Jizerka, pak teprve rozmach sklářské výroby přivedl do hlubokých, převážně bukových lesů první osadníky. Sklárny, které zde vyrůstaly, využívaly k tavení suroviny bukové dřevo, postupovaly do nitra hor a jejich působení zcela změnilo charakter lesních porostů. Na místo bučin, které se uchovaly jen na nepřístupných místech skalních roklí, nastoupily méně odolné, převážně smrkové monokultury. To spolu s industrializací podhůří a především v důsledku neúnosného nárůstu exhalací z nedalekých tepelných elektráren v nedaleké minulosti vedlo k postupné devastaci lesů a jejich zničení. Tento stav se dnes za značného úsilí řady institucí a velkých finančních nákladů jen pomalu napravuje. Pro své dochované přírodní prostředí a výjimečné krajinné hodnoty byly hory, kdysi téměř nedotčené civilizací, vyhlášeny v roce 1967 Chráněnou krajinnou oblastí.
Jizerské hory byly již od konce devatenáctého století, zejména pak v počátcích století dvacátého, centrem turistického dění. Rychle vznikající horské spolky budovaly nejen cesty, které zpřístupňovaly neznámá místa novým návštěvníkům hor, ale chloubou každého horského spolku bylo mít na svém území rozhlednu. Jizerské hory v té době byly pokryty hlubokými lesy a tak přirozených vyhlídkových bodů, zejména na jižní straně, bylo málo. Díky tomu mají i dnes návštěvníci možnost navštívit kamenné rozhledny Královku, Tanvaldský Špičák, Bramberk, Štěpánku i nejstarší kovovou rozhlednu v Čechách Slovanku. Do výčtu patří nesporně i rozhledny Nad Prosečí a Černá Studnice, i když jsou mimo CHKO.
Mohlo by Vás zajímat
